Rozhovor s šéftrenérem mládeže klubu Martinem Patákem o aktivitách pro začínající mládež.
Martine, Šacung byl dříve dáván jako příklad klubu, který se málo věnuje výchově mládeže. Tvůj názor?
Řekl bych, že to tak docela pravda nebyla. Šacung sice neměl tým přímo v dorostenecké lize, ale mládežnická družstva se pravidelně účastnila krajských a jednorázových republikových soutěží, kde dosahovala i slušných výsledků. Dále bych zmínil mužské béčko ze sezón okolo roku 2010, kde bylo dost mladých hráčů ve věku 18-21 let. Namátkou Kadeřábek, Klika, Campodonico, Soukal, Kanda, Štěpař, Ptáček. Bohužel z různých důvodů skončili nebo se vyjma Vaška Kadeřábka neprosadili výše. V nové generaci sbíral republikové medaile a působil v extralize Štěpán Krunert, který dal přednost fotbalové kariéře, taktéž Petr Chejn, který se věnuje časově náročnému podnikání.
To musí být docela demotivující. Co klub vede k další práci s mládeží?
Je to právě naopak. Cejch klubu, který nepracuje s mládeží nás motivuje k tomu dokázat, že to není pravda. Další věc je, že pokud se nám podaří vychovat hráče do ligové soutěže, tak bude mít ke klubu daleko lepší vztah než někdo koupený odjinud. No a samozřejmě si také všichni uvědomujeme, že bez výchovy mládeže v budoucnu nemusí pokračovat náš klub a ani nohejbal jako takový. Péče o mládež není jen o pravidelné přípravě, ale i o pořádaných akcí. Šacung jako klub dlouhodobě patří ke špičce v organizaci turnajů, pořádal a pořádá i mezinárodní akce. V mládeži každým rokem na jaře pořádá jeden z turnajů krajského přeboru a na podzim halový turnaj okresního kola Poháru ČNS základních škol.
Několik let vám dobře funguje tým v dorostenecké lize, každým rokem hraje play-off. Je tato soutěž vhodným nástrojem pro přípravu na další kariéru? Nebo je lepší zařadit hráče spíše do některé mužské nižší soutěže?
Podle mě určitě. Kluci kromě dorostenecké ligy hrají i krajskou soutěž mužů, případně okresní soutěž. V nich ale nejsou rozhodčí delegovaní svazem, takže dorostenecká soutěž je ideálním prostředkem pro získání správných návyků pro vyšší mužské soutěže, které doufejme v budoucnu budou hrát. Navíc v mužské soutěži se od nich přece jen stále ještě nečeká, že to v rozhodujících momentech vezmou na sebe a můžou se tak trochu schovat za starší spoluhráče. V dorostenecké lize je to však pouze na nich a učí se tak hrát těžké zápasy pod tlakem.
V nedávné době vám Českým nohejbalovým svazem byl jako jednomu z osmi klubů v ČR přidělen statut tréninkového centra mládeže. Co od toho očekáváte?
Otevřeně říkám, že je to pro nás především prostředek k tomu jak získat další prostředky na práci s mládeží, které se chceme věnovat ať už tréninkové centrum mládeže bude nebo ne. Dále očekáváme i metodickou podporu od svazu ke zvyšování odbornosti našich trenérů a kvality přípravy mladých nohejbalistů. V neposlední řadě je pro nás TCM takovým drobným zrcadlem, abychom věděli jak si v porovnání s ostatními kluby ve výchově mládeže stojíme.
Tvůj klub ale také poukazoval na neujasněnou koncepci podoby nohejbalových tréninkových center mládeže. Co se vám nelíbilo?
My jsme nejprve TCM pojali jako nadstavbu k běžným tréninkům a zařadili jsme do něj pouze hráče, které jsme chtěli dále rozvíjet více individuálně. Ze svazu jsme však za toto byli kritizováni, proto jsme začali naše TCM koncipovat jako náborový projekt. K tomu jsme využili možnost zřídit v některých základních školách v okolí nohejbalové kroužky. Tyto kroužky se věnují výhradně nohejbalu, vedou je naši kluboví trenéři a dodáváme také veškeré vybavení. Jako každá školní záležitost poléhají nutné evidenci docházky. I přesto nám však pro tento rok svaz nechce tyto kroužky jako součást TCM uznat.
Většina klubů si stěžuje na velké úsilí při získávání nových mladých nohejbalistů, které není vyváženo počtem znáborovaných dětí. Jak jste na tom z tohoto pohledu vy?
Musím říct, že zatím se nám to daří velmi dobře. V rámci náborové kampaně na celkem sedmi základních školách se nám se zájmem hrát nohejbal přihlásilo téměř 160 dětí.
To je v dnešní době těžko uvěřitelné číslo. Máte vůbec technické i personální kapacity věnovat se takovému množství zájemců?
Zatím to jde, ale je to těžké. Obsluhujeme celkem čtyři střediska TCM v Benešově, Bystřici, Kunicích a Mnichovicích a to jak v letní, tak i v zimní sezóně. Zapojeno je přes 70 dětí, které trénuje celkem 8 trenérů. Registrujeme zájem o otevření školních kroužků ještě minimálně ve dvou dalších školách, ale nemáme pro to zatím trenéry. Takže v současné době je pro nás větší problém spíše sehnat trenéry, kteří by se mládeži chtěli věnovat než mládež samotnou.
Znamená to, že po předchozích zkušenostech jste tentokrát vsadili na kvantitu?
Ano, je to tak. Předpokládáme, že vyšší kvantita pomůže rozvoji nohejbalu jako takovému a pro náš klub je větší pravděpodobnost výchovy kvalitních hráčů.
Je při náborech výhodou, že Šacung je sice klubem z neolympijského sportu, ale bohatou a dlouhou historií?
Neřekl bych. Myslím si, že mládež, na kterou primárně cílíme, o naší historii až takový přehled nemá. Myslím si, že je to o tom jak je na samotných náborech prezentován sport jako takový.
O jakou věkovou skladbu dětí se vůbec jedná?
Většinou se jedná o 4. až 7. třídu. Ale sem tam se objeví i osmák nebo deváťák. Jsou i školy, kde se přihlásilo víc dívek, než kluků.
Jaká je vůbec fyzická a technická připravenost dnešní školní mládeže?
Vyjma těch, kteří se již věnují nějakému dalšímu sportu, to žádná sláva není. Pro některé je udělat deset kliků neřešitelný problém. Také míčové dovednosti u kluků jsou někdy úděsné. Myslím že se to obecně zhoršuje generaci od generace.
Není nohejbal méně bezpečným sportem pro fyzickou schránku?
Ne nemyslím si. Připouštím, že ze své podstaty nohejbal více zatěžuje především kloubní aparát, ale pokud si dítě osvojí správné pohybové návyky, tak je riziko zranění minimální. Navíc je nohejbal v podstatě bezkontaktní sport, takže riziko zranění protihráčem je velmi nízké. Jde také o to, aby se hráči už odmala naučili všechny druhy cvičení, předcházející hře a po ní. Tedy věci, které se zanedbávají a děti je dělají nerady. A pochopitelně se nesmí zanedbávat regenerace.
Máte kromě klasické tréninkové přípravy pro mladé hráče připraveny i nějaké další aktivity?
Přípravu organizujeme především formou her, které se snažíme měnit. Dále organizujeme seriál turnajů pro začínající mládež s názvem Pohár mistra světa, který svým jménem zaštiťuje několikanásobný mistr světa Richard Makara. Nyní se zrovna chystáme na nohejbalový kemp mládeže na Lipně.
Za jak dlouho chcete nové členy zapojit do soutěží ČNS?
Samozřejmě bychom chtěli, aby to bylo co nejdříve. Ale zároveň musí začínající hráči nejprve dosáhnout určité úrovně, aby je zapojení do soutěží ČNS spíše neotrávilo.
Nemrzí vás, že podpora tréninkových center mládeže ze strany kraje nebo ministerstva školství je orientována pouze na olympijské sporty?
Bylo by lepší, kdyby podpora byla větší. Ale chápu, že více podporovány jsou sporty mediálně více známe a s větší hráčskou základnou. Takto to zůstává na městě, ČNS a našich partnerech. Plus dotace z kraje.
Čím přesvědčíte mladého hráče, aby svou volnočasovou kariéru věnoval právě nohejbalu?
Nohejbal je hezký a celoživotní sport pro hráče a hráčky všech fyzických dispozic. Navíc byl vynalezen v naší republice a proč na to nebýt hrdý formou osobního zapojení. Jako každý kolektivní sport přináší nezapomenutelné zážitky každému, kdo vyznává týmové pojetí. Na ty nejlepší pak čeká národní dres a mistrovství světa nebo Evropy, což jsou dnes akce srovnatelné s většími sporty.