Loňský rok byl na Šacungu ve znamení událostí. O nich, i o těch příštích, jsme v bilančním rozhovoru hovořili s předsedou klubu Miloslavem Zieglerem.
Mílo, loni to byl hodně zajímavý ročník. Šacung si prožil dost radosti i smutku. Čím začneme?
Jsem pozitivní člověk, takže tím, co se povedlo. Na areálu na podzim přibyla nová klubovna, která může při větších turnajích sloužit i jako další šatna. Je v ní vše k historii i současnosti našeho klubu. Získali jsme tak příjemné místo pro setkávání členů, pro jednání klubu nebo s partnery a už se těším na rozbory hry u videa. Dokončili jsme pergolu s posezením. Začala také výstavba tréninkových hřišť na nohejbal a plážový nohejbal.
Co dalšího řadíš k loňským úspěchům klubu?
Po sportovní stránce nás potěšili mladí z tréninkového centra mládeže, kteří vyhráli celkové pořadí krajského přeboru. Byl to jejich cíl a snad je to nakopne dál. Škoda jen, že se jim výkonnost nepodařilo přenést na mistrovství republiky nebo pohárové turnaje, tam se jim nevedlo. Podařilo se nám k nim přivést dalšího dobrého trenéra, zorganizovat přes deset turnajů všech úrovní, uspořádat další ročník kempu mládeže na Lipně. Tradičně se nám dařilo v okresním přeboru mužů, tedy soutěži, kterou náš klub před osmnácti lety zakládal. Znovu jsme byli oceněni v anketě Sportovec roku okresu za předchozí ročník, a to v mládeži i dospělých.
Jenže také dost věcí se nepovedlo…
Znovu se nevedlo B družstvu mužů. Mrzí mě ale také početní úpadek středočeského přeboru, Ještě před pár lety nejlepší soutěže ze všech krajů. Každý rok odpadne jedno až dvě družstva a letos to vypadá, že vůbec budeme rádi, aby soutěž byla vypsána. Štve mě, jak se sobecky některé kluby staví k návrhům, které předkládáme a které by mohly pomoci. Ale co vidím, zápolí se s tím i na celostátní úrovni. Pro letošní rok jsme se spojili se Zvánovicemi a společně chceme v soutěži hrát důstojnou roli.
Což se ale Šacungu v loňském roce nepovedlo i v nejvyšší mužské soutěži.
Po silné obměně týmu jsme nečekali zázraky, ale věřili jsme, že se o záchranu popereme. Bohužel se ve špatném světle ukázal charakter některých „posil“. Nenašly silnější vztah ke klubu i k tomu, co nejvyšší soutěž od nich očekává. Zklamáním byl pro nás i výkon nového trenéra, který si s úkolem nedokázal poradit. Ke konci soutěže přístup i příprava družstva extraligové úrovni neodpovídaly a nad mužstvem zlomila hůl řada diváků i členů klubu. Kdyby tým měl odpovídající přístup, makal na krev, ale holt nebyly výsledky, což se také stává, tak by to bylo jiné a celý klub by za hráči i trenérem stál.
Říká se, že špatné výsledky dokáží rozložit i relativně soudržný tým. Souhlasíš?
Tady bylo opravdu znát, že řada lidí do extraligové úrovně mentálně nedozrála. Co si třeba myslet o tom, že při domácím utkání, ve kterém jsme do poslední chvíle sahali po bodu, fandí na hráčské lavičce jediný hráč a ostatní se někde bez zájmu poflakují po areálu? Co si myslet, když pár dní před naším hlavním turnajem ani hráči neznají sestavu, jak budou hrát. A někteří na turnaj přijedou unaveni z nočního pouťáku? Celou sezónu víme, které týmy budou našimi největšími soupeři a pak na utkání s nimi máme hráče na dovolené nebo jinde? O ostudě na vyhlášení sportovce roku ani nebudu mluvit. Trenér odmítal tvrdý přístup, ale jiný si hráči nezasloužili. Na konci základní části už na to neměl trpělivost za zraněného Kalase zaskakující kapitán týmu Kanda a požádal o přestup. Také právě dlouhodobé zranění Fandy Kalase, jako jasně nejzkušenějšího hráče, herní projev týmu ovlivnilo. Ve vedení nám bylo jasné, že nemá smysl držet extraligu za každou cenu a kdybychom se nějakým zázrakem zachránili, zažít další takový bídný ročník.
Ve vyřazovací části extraligy to ale vypadalo, že ještě neházíte flintu do žita.
Po výměně trenéra to skutečně vypadalo, že tým ještě v sobě nějaký vzdor osudu najde. Standa Voltr starší hráče nabudil, do sestavy se obětavě vrátila nedoléčená ikona Fanda Kalas a jako žolík nabídla pomoc týmu další ikona - Jirka Doubrava. Jenže znovu zaúřadovala zranění a Kalas, Doubrava i Dvořák zasedli na marodku. Navíc na Plazech bylo vidět sebevědomí z předchozích úspěšných sezón ve druhé nejvyšší soutěži a výborně jim zahrála největší opora, Kučera. Naši hráči snad poprvé makali v sezóně nadoraz, ale na výhru to nestačilo.
Šacung z extraligy sestoupil naposled před 28 lety, teď tedy potřetí.
V posledních sezónách jsme na tom byli všelijak. Sem tam postup do čtvrtfinále a tam rychlé vyřazení. Sem tam boj o záchranu do posledního zápasu. Jak hrajete delší čas spodek jakékoli soutěže, hůře se shánějí kvalitní posily, vše stojí víc peněz, více musíte motivovat všechny okolo. Jde to pár let vydržet, ale nedává to smysl. Navíc nohejbal je dost specifický třeba i tím, že hráč raději půjde hrát nižší soutěž, kde má jistoty, než aby riskoval nejistotu, byť v elitní soutěži. Hráčů celkově ubývá a dnes extraligu běžně hrají i čtyřicátníci a dokonce nějaký ten padesátník. Mezi extraligou a dalšími soutěžemi není pro většinu hráčů kromě výkonnostního tak zásadní rozdíl, aby automaticky sáhli po nejvyšší soutěži. Svým způsobem je ale chápu. Nohejbalové ligové soutěže zamrzly v 80. letech. Na rozdíl od ostatních českých sportů nohejbalovou ligu hraje o třetinu méně družstev, proto je těžší, aby se vytvořily skupinky nahoře i dole. Utkání je dvakrát delší než utkání jiných sportů, hráč daleko víc času prosedí na lavičce. Na hřišti se pomalu víc nehraje než hraje. Baví to čím dál tím méně hráčů i diváků, ale pořád se nic na svazu neděje.
Skoro to vypadá, že to vše říkáš s úlevou. Sestup tě opravdu nemrzí?
Samozřejmě že mrzí. Ale jak jsem uvedl, vše k tomu spělo a my neměli o co se opřít. Vezmu to z jiného směru. Za posledních patnáct let náš klub dosáhl největších úspěchů ve své dlouhé historii. Vyhrál tituly mistra světa, mistra Evropy, juniorského mistra světa, mistra extraligy, mistra republiky ve všech disciplínách, evropského poháru. Vyhrál několikrát všechny velké mezinárodní turnaje v ČR. K tomu řadu stříbrných a bronzových umístění. Třikrát vyhrál anketu Sportovec roku okresu, vyhrál anketu Nohejbalista roku. Založili jsme tréninkové centrum mládeže, vybudovali na zelené louce nový areál, zajistili mediální publicitu, slušné financování klubu a haly pro zimní přípravu. Ročně pořádáme desítku turnajů. Všechno tohle ale stálo kromě peněz i čas a energií funkcionářů a partnerů, kteří vytváří hráčům a trenérům podmínky. Za těch patnáct let se někteří obměnili, někteří včetně mě tlačí káru dál. I oni ale mají nárok si orazit a přemýšlet nad tím, jak klub posunout dál. A to se teď děje.
Šacung ale není letos přihlášen do žádné ligové soutěže. Proč?
Rozhodli jsme se, že půjdeme jinou cestou. Chceme výrazně více preferovat naše odchovance. A to i z důvodů, které jsme si loni prožili. Účasti v extralize mužů jsme podřizovali prakticky vše a možná jsme trochu zanedbávali vše ostatní v klubu – vztahy mezi členy, ostatní družstva… Stali jsme se jedním ze zakládajících klubů v projektu tréninkových center mládeže a před covidem jsme měli zřízeno celkem šest středisek. Teď nám po covidu tři ubyla, ale stále to není málo. Kdyby nám loni neodpadlo několik velmi šikovných kluků, přihlásili bychom letos dorosteneckou ligu, kterou jsme dříve hráli. Mohli bychom ji hrát i tak, ale nemá cenu mladé honit po celé republice a jít od porážky k porážce. Takto už skončilo dost týmů.
Měl jsem na mysli spíše mužskou kategorii…
Část hráčů v A družstvu skončila, někteří u nás byli pouze na hostování. To je případ Luďka Dvořáka a Vildy Ungermanna ml. Martin Kozár už nechtěl pokračovat, půjde hrát do Solidarity Praha. Niko Truc je ambiciózní juniorský mistr světa a chce hrát extraligu, uvolníme ho na hostování do Žatce. Fanda Kalas odsloužil 16 sezón a na stará kolena si chce extraligu kopnout, pouštíme ho na hostování do Startu Praha. Tím nám zbylo jen pár hráčů a ti by na druhou nejvyšší soutěž neměli jak počtem, tak kvalitou. Jsou to vesměs mladí hráči, kteří si extraligu nevykopali přes postupy, ale byli do ní hozeni natvrdo. To také pro ně není dobře a zdá se mi, že velké množství porážek jim psychicky ublížilo. Potřebují se znovu nastartovat. Proto jsme sáhli po nabídce nového klubu, pražské Slavie, který bude startovat ve 2. lize mužů a má zajímavé myšlenky. Za určitých podmínek jsme jí uvolnili zbytek hráčů našeho A družstva a věříme, že obě strany budou spokojeny.
Škarohlídi možná budou budoucnost Oranjes malovat v černých barvách. Co jim na to řekneš?
Za 16 let, co jsem ve výboru klubu, jsem takové negativní prognózy slyšel mnohokrát. Vzpomenu třeba kauzy s Břvema v roce 2007, nebo když nám v roce 2017 stopili již přidělenou několikamiliónovou dotaci. Vždy má někdo duchem slabší potřebu pochybovat o klubu, který je na scéně přes 70 let. Jak je napsáno na jednom z našich banerů, vítězství a porážky odchází, Šacung je věčný. Škarohlídi to budou muset zkrátka ještě dalších 70 let s námi vydržet.
Jak to vůbec vypadá s nohejbalem na osadě Šacung v Posázaví?
Nic moc. Nohejbalovou ligu v našem původním působišti vystřídala pivní. Starší už to nedají fyzicky a mladší už nemají od koho to okoukat. I proto k nám na areál z osady jezdí míň a míň lidí. Do toho na osadě mají velké problémy s majitelem některých pozemků. Jsem ale rád, že loni kromě tradičního hlavního turnaje osada obnovila i druhý neligový turnaj. Rádi v klubu podpoříme jakoukoli aktivitu, která na naší mateřské osadě nohejbal víc probudí.
Odkryješ něco z plánů klubu do budoucna?
Něco už jsem řekl ve vztahu k odchovancům. Je vážně prima, když k vám přijde na areálu několik mladých a řeknou: Mílo, chceš s něčím pomoct? Na takových lidech chceme stavět a je na nás, jak si je vychováme. Máme v plánu další rozvoj tréninkového centra mládeže a zájemce o jeho místní středisko. Hodně mladých se už loni zapojilo do nižších družstev mužů a letos dostanou ještě větší prostor. Včetně B družstva, které bude hrát krajský přebor. Celkově se chceme po letech extraligového tlaku více zaměřit na pohodu. I nová klubová identita se více zacílí na vztah k trampingu a osadám. Areál už je téměř dokončen, v květnu budeme dělat turnaj pro firmy a obecně ještě navýšíme počet turnajů, včetně těch veřejných. Ještě více se chceme otevřít zájemcům z řad rekreačních hráčů, už v předchozích letech jsme je museli odmítat, protože pro ně nebylo k dispozici volné hřiště. Teď po dokončení obou tréninkových ploch se prostor najde. A už loni jsme na kempu na Lipně vymýšleli, jak vytvořit fanouškovské jádro klubu. Určitě se nudit nebudeme.
Takže s absencí na ligové scéně to vypadá na delší čas?
Myslím, že ne. Máme více než solidní areál, solidní rozpočet, solidní členskou základnu, solidní vztahy s partnery, včetně města. V zimě můžeme využívat dvě moderní sportovní haly. Je jasné, že až si trošku odpočineme a vylepšíme klubové vztahy a motivaci členů, budeme cílit dál. Už na příští rok bychom se chtěli vrátit do dorostenecké ligy a během pár let i do mužských ligových soutěží. Ale promyšleně, ne za každou cenu. Snad i svaz se konečně zamyslí a něco změní k lepšímu. Je ale jasné, že Šacung do ligy patří.
